Dneska ráno vstával Tonda v půl pátý, přesně rok od chvíle, kdy jsem přišla na porodní sál. Hrozný, tenhle čas prostě na budíku po ránu vidět nechceš, ale mohl taky vstávat třeba rok po první kontrakci, a tak si říkám, že si vlastně vybral dobře načasovanou vzpomínku...
Poslední týden intenzivně vzpomínám na ty dny před porodem, jak jsem tady fňukala, že už mi to břicho (dlouho) vadí, že už chci rodit, že už mě to nebaví.
Včera to byl rok od večerního grilování s vtipnejma poznámkama typu "to by byla dobrá předporodní večeře, taková oslava konce těhotenství...", od večerního ukládání Dorotky, která si tehdy položila hlavu na to moje velký břicho, hladila ho a nepochybuju o tom, že tušila, že se to blíží.
Je to už rok, kdy jsem večer u televize radši ségře neřekla nic o tom, že jsem v poslední hodině třikrát pocítila divnou bolest v podbřišku, to aby mohla jít v klidu spát.
Byl to v noci rok, co jsem se asi po hodině spánku vzbudila ne nějakým divným pocitem, ale úplně jasnou kontrakcí, co jsem pak seděla na posteli, koukala na ně, jak spí, a ještě než jsem Honzu vzbudila, užívala jsem si chvíli tiše to, že už je to tady, že už za chvíli budu mít v náruči svoje druhý miminko, svýho syna, a zároveň se ve mě všechno chtělo sevřít a bát, a tak jsem sbírala síly a bojovala a byla jsem rozhodnutá tomu nepodlehnout a vyhrát.
Vzpomínám na všechny ty detaily, který se tak snadno zapomenou, a přitom jsou tak pěkný.
Co určitě nikdy nechci zapomenout, je chvíle, kdy jsem si v tu noc sedla na kraj ségřiny postele, vzbudila ji, a řekla jí, že už. Její výraz. Z hlubokýho spánku ve vteřině plný vědomí, nadšení a nervozita.
A dneska ležím v trávě, koukám na našeho ročního chlapečka, jak se snaží ovládnout lopatku, kyblík a pokud možno i písek, a děsně se dojímám... Nad tím, jak to rychle uteklo, jak je rozkošnej, šikovnej a vtipnej, nad jeho soustředěným výrazem, když ryje lopatkou v písku, nad jeho pohledem, když se pustí a vydá se pár kroků sám, nad jeho nadšením ze starší ségry, nad jeho pusinkou, když se snaží pískat, nad tím, jak mu cukaj koutky, když někoho pobaví, nad tím, jak se dokáže mračit a tvářit se vážně, nad jeho chůzí po kolenou... Dlouho bych mohla v týhle větě pokračovat.
Uplynulej rok byl neskutečně rychlej, úžasnej a hodně, fakt hodně náročnej. Aspoň teda pro mě. Potichu doufám, že pro zbytek posádky byl prostě jen úžasnej...
Mít druhý dítě má svý výhody. Vyniká mi hlavně jedna z nich - člověk nemá čas ani energii řešit věci, který řešil u toho prvního. A nejsou to úplný blbosti, ale jsem ráda, že už je neřeším. Nebo rozhodně ne tak, jako dřív. U Dorotky jsem z nich trochu šílela. Proč nespí, proč se budí, proč blbě usíná, proč nejí, jestli ji dostatečně rozvíjím a bavím. A jak se to všechno dá řešit a jak se z toho všeho nezbláznit. Teď prostě vím, že jsou to všechno jen období, a že přejdou, že se to zas změní, že je vlastně všechno normální, a že nemá smysl vymejšlet a googlovat řešení a pročítat rady cizích lidí, protože většina takových rad stejně nefunguje zrovna na vaše děti.
Taky toho mnohem víc stihnu. Jasně, mám pocit, že nemám na nic čas, a on to není jen pocit, ale ačkoli jsem dřív nevěřila, že s rostoucím počtem dětí roste i výkonnost matky, je to opravdu přesně takhle a člověk ani nemá na výběr, prostě jede, jede, najednou je rok pryč a když se ohlídnu zpátky, musím uznat, že jsem na sebe vlastně dost hrdá. A není tak jednoduchý tohle říct. Ani napsat. Přes všechny špatný momenty, přes všechny pochybnosti, výčitky, přes všechnu svoji netrpělivost, vznětlivost a sobectví, jsem na sebe hrdá.
Ale ještě víc na tebe, Toníčku ♥
Krásné první narozeniny!
