Archiv

sobota 28. května 2011

dál

Nikdo mi neřekl, že to bude tak těžký. Opustit ji a nechat samotnou. 

Jen kvůli tomu, že náš život jde dál. Že bude pokračovat na jiném místě a - bez ní. Sobectví?


Devět let jí pomáhat. 
Každý týden vidět ty její velké oči, jindy odrážející veškerou tíhu života, jak se rozsvítí, sotva vejdu do dveří. 
Devět let být pro někoho nadějí v nemoci, přítelem v osamocení, světýlkem v temnotě. 
Devět let se nechávat týden co týden přirozeně naplňovat dobrým pocitem. 
Devět let předávat něco živého ze svého mládí někomu, kdo už si na to svoje vzpomíná jen matně. 
Vyprávět o lásce a rodině člověku, který takové zázemí nikdy nemohl mít.
Devět let být pro ni celou její rodinou.

Devět let sledovat její vrásčitý úsměv, jehož jsem příčinou. 
Pohladit její papírovou kůži na rukou při pozdravu. 
Stříhat jí nehty. 
Proniknout pod povrch. Do všech koutů bytu zaneseného letitým prachem. 
Zvyknout si na pach starého nábytku. 
Příblížit se každý rok o něco víc. 
A pak ji zradit vlastními plány a stěhováním. 

Trochu se politovat. 
Vypsat se z toho.
Vyplakat se.


Nabídnout za sebe náhradu. 
"Je moc šikovná a milá. Jmenuje se Alžběta."
A ona se tak snaží zakrýt slzy smutku a těšit se na někoho nového: "To budu moc ráda. Snad si na Bětušku zvyknu." 

Snad jo. 

pátek 27. května 2011

sobota 14. května 2011

pondělí 9. května 2011

pro ni.

Asi ještě nikdy jsem na blogu nepsala o své mamince. Možná je to proto, že pokusit se popsat, jak moc pro mě znamená a jak je úžasná, by bylo stejně marné. To vím prostě jen já ( + čtyři další) někde hluboko uvnitř a možná to právě tak má zůstat. Den matek byl sice včera, ale není dne, kdy bych na svoji maminku nepomyslela, takže je vcelku jedno, kdy sem dám tyhle krásný fotky.

úterý 3. května 2011

pitomé

Co bych to byla za typickou studentku, kdybych všechno hezky a v klidu stíhala? Nechápu, kde se tady vzal květen. Nejde mi to do hlavy. Děsí mě, že už za měsíc budu vědět, jestli jsem uspěla v písemných státních zkouškách a v prvním kole přijímaček. Že už si budu moci termíny ústních státnic a druhého kola přijímacího řízení v diáři buď vygumovat (mám vůbec nějakou gumu?) nebo zvýraznit oblíbenou barevnou fixkou. Ještě nedávno se všechno zdálo tak vzdálené. Zbývalo ještě trochu času. A najednou se mi kdesi pod povrch vryla ta neustávající nervozita. Ta, kterou tolik nesnáším. V noci se mi zdá o několikahodinovém testu z francouzštiny, nesmyslných minulých časech a blbé komisi. Je mi blbě.

Ještě že mě každý den z této reality vytrhne Barunka nějakou svojí geniální hláškou. Třeba zrovna včera. Byly jsme venku před domem a z tlampačů nad našimi hlavami se vinul (Honzi, může se z tlampače něco vinout? - Může, třeba vinná klobása. - Aha, no a tak co dělá ten zvuk, co jde z tlampače? - Rozléhá se. - Jo!) rozléhal étericky klidný hlas neznámé spoluobčanky, co nám asi tak dvakrát týdně ráda sděluje, kde se budou prodávat brambory, kde a kdy nepůjde elektřina, co budou hrát v kině, atakdále. Tentokrát měla na srdci, že nepoteče voda asi tak od osmi do dvou v jistých ulicích a (cituji: ) "v bytovém domě naproti kinu"
Bára: "Haha... v pi-to-mém domě..." :))) 


Moje řeřicha, co nepřežila náš víkend v Praze.