ráda si všímám maličkostí, které mi zpříjemňují život. zjistila jsem,
že jsem si některé z nich oblíbila natolik, že se z jejich užívání
stal téměř rituál ... tak například:

mám ráda, když se stromy z obou břehů silnice dotýkají větvemi
a tak z cesty tvoří pomyslný tunel.

mám ráda vůni čerstvě povlečených peřin.

ráda se vítám s někým, kdo mi moc chyběl.

mám ráda zvuk zvonů okolních kostelů, když je půlnoc a já usínám.

mám ráda právě napadnutý čistý sníh; ten, co křupe
pod mýma opatrnýma krokama.

mám ráda snění o budoucnosti; takové, při kterém
prožívám naději na uskutečnění.

miluju, když kdosi ze sousedství cvičí na saxofon
a ten sametový zvuk se rozléhá naším dvorem.

barvy podzimu u Labe

R.R. - protože těch není nikdy dost...

1. julča
2. áďa
3. ema
4. marta
5. lydie
6. majda s terkou
7. janka
8.+9.+10. bára s pavlem

Moje nekončící roztomilost aneb Jak si vydělat 30 Kč

To bylo tak: v úterý jsem se vracela z Opočna domů, do Prahy. Jediný odpolední "pražák" jezdí v 15:22, což bylo na můj vkus moc brzo - chtěla jsem se ještě vidět s neteří Adélkou, která šla ze školy rovnou do kroužku tancování a ten končil ve tři hodiny. Našla jsem si proto autobus, který jel přesně o hodinu později a navazoval na něj v Hradci spoj do Prahy.

To všechno by bylo v pořádku. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem v Opočně nastoupila a řidič mě zkasíroval. Abyste se v tom mohli zorientovat a prožít se mnou můj obrovský trapas, prostudujte si, prosím, následující údaje:

Přímá cesta autobusem z Opočna do Prahy (přes Hradec): 110 Kč
Cesta z Opočna do Hradce: 46 Kč + cesta z Hradce do Prahy: 98 Kč = 144 Kč

Ani to by nebylo tak hrozné - cesta dražší o pár kaček člověka nezabije, že? Taky jsem si to ze začátku myslela. (Nebojte se, nezabila mě.) Horko mě polilo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mi v peněžence na cestu z Hradce do Prahy zůstalo cca 65 Kč. Ano, bylo velice hloupé se domnívat, že mi bude stačit obvyklá suma, i když jedu úplně jiným spojem.

Začla jsem usilovně přemýšlet, co budu dělat. Zavolala jsem ségře, nastínila jsem jí moji záviděnínehodnou situaci a poprosila jsem ji, aby mi na netu zjistila, kolik budu ještě potřebovat peněz. Její odpověď byla nepříznivá: 88 Kč + zavazadlo 10 Kč = 98 Kč.

Znamenalo to, že musím NĚKDE rychle sehnat 30Kč. Výborně, řekla jsem si, ale kde??

Když jsem vystoupila v Hradci z autobusu a přesunula se na nástupiště, ze kterého měl jet spoj do Prahy, pečlivě jsem si začala prohlížet mé budoucí spolucestující a snažila se rychle odhadnout, kdo z nich by mohl být nejsolidárnější vůči mladý huse, která si trapně nenechala žádnou finanční rezervu... Celá jsem se nervozitou klepala a jediný, co mi pořád kolovalo hlavou bylo: "To je tak STRAŠNĚ trapný...!!!" Pokoušela jsem se uchlácholit tím, že nevypadám jako žebrák ani jako bezdomovec a navíc mám přes rameno brašnu na foťák s nápisem Nikon. Kupodivu mě to moc neuklidnilo, spíš naopak, protože - když má někdo takovou drahou věc, proč mu chybí blbejch třicet kaček???

Čas neúprosně běžel a lidé začali nastupovat do autobusu. Když jsem se celá ztuhlá se svou prosbou přitočila k paní středního věku, ani nehla brvou a odpálkovala mě, že tolik peněz rozhodně nemá. Hm... zajímavý. Kurník! Přeci si o to neřeknu mladýmu pěknýmu klukovi!!! No, jiná možnost nebyla. Druhý pokus byl naštěstí úspěšný. Sympatický cestující mi při placení jízdenky nastavil dlaň s penězi, ať si vezmu, kolik potřebuju. Poděkovala jsem mu asi tisíckrát a slibovala mu, že se s ním kdykoli sejdu a peníze mu vrátím. Myslela jsem to vážně - bez něj bych asi zůstala trčet v Hradci kvůli pár korunám. On ale jen mávl rukou a říkal takový to "v pohodě, simtě..." ;-)

Po cestě plné přemýšlení, co bych mu za to mohla dát (napadla mě akorát moje svačina a pití:-)), jsem vystoupila na Černém Mostě a do centra pokračovala metrem. Tam už ze mě opadly nervy z trapného zážitku a přemýšlela jsem nad školou, prací, prostě nad běžnými věcmi. Začala jsem taky uvažovat, kolik mám našetřeno na notebook a kolik mi zbývá, abych ho v prosinci zaplatila. V duchu jsem přepočítávala peníze, které mám doma a vzpomněla si, že jsem před pár dny půjčovala poněkud větší sumu Honzovi na zaplacení zálohy na koleji. Dva dny na to mi to vrátil a já si to zastrčila do postranní kapsičky peněženky, abych to neměla na očích a nechtěla z toho utrácet. (Jak chytré!!)


"Já jsem taková kráva!!!!" Na víc jsem se nezmohla. Celá ta směšná historka se vůbec stát nemusela, kdybych si cestou do Hradce vzpomněla na peníze v postranní příhrádce. Nevěděla jsem, jestli se v tom metru mám začít smát nebo si nadávat ještě víc.

Ve chvíli, kdy jsem mladého sympatického cestujícího prosila o 30 korun, jsem v peněžence měla 2700,-. No nezabili byste mě?? :-D