Archiv

čtvrtek 15. června 2017

vypadám dobře

Že si nás lidi pletou, to už mě fakt nepřekvapuje, a i když já tu neoddiskutovatelnou podobu nevidím, chápu, že lidem připadáme někdy i stejný, když si trochu zapřeháněj. Blbý na tom pro mě je to, že jsem o šíleně moc let mladší, než ty, se kterýma si mě pletou. Zatím se chlácholím tím, že moje sestry vypadaj na svůj věk tak dobře, že si je lidi pletou s tak mladou ženou, jako jsem já.

Historka o tom, jak se mě ségřina sousedka ptala, jestli jsme dvojčata, už je možná profláklá. Když jsem odpověděla, že ne, smrtelně vážně položila další otázku: která z nás je teda mladší? Kdyby se to stalo v Přátelích, vyběhla bych hystericky z lékárny pryč a brečela až do večera. Zmohla jsem se jen na prosté: Já. Já jsem mladší. A moje citlivý mladý nitro někde hluboko uvnitř burácelo: o osm dlouhejch let!!!

Poslední dobou přibyly historky nový.

Nedávno se u mě stavovala známá, že si veme moje laky na nehty, co už nepotřebuju. Když odjížděla, vykoukla na mě z auta její spolujezdkyně a dost nahlas a nadšeně mě pozdravila:

No čau!!
Můj nechápavej výraz ji lehce znejistěl.
Se známe, ne?
Tak možný to je, ale teď teda vůbec nevim...
No jsi přece Jana, ne?!
Nejsem, ale mám ségru Janu...
Jo aha! Jasně! Já jsem s ní chodila na základku. Vás je pět, že jo? Tak ty jsi teda Lydie.
(40? Fakt vypadám na 40???)
Ne, já jsem Miriam, ta nejmladší.
Aha, to je mazec, že vás je tolik. Já si pamatuju akorát, že ta nejmladší, Miriam, byla blondýna.
No, tak to jsem právě já.
Aha.

- - -

Před pár dny jsem po letech potkala jinou známou, vlastně mě znala spíš jako malou holku. Bylo milý ji vidět a potěšilo mě i její nadšení. Vypadala, že má přehled, tak jsem měla radost, že ví, která jsem a tak. Samozřejmě ji překvapilo, že už jsem "tak" velká a mám děti.

Tak ty už máš dvě děti... To je krásný. A bydlíte teď... ?
Bydlíme tady, tamhle kousek od náměstí.
To jste se sem přestěhovali?
Jo, už před pár lety...
Fakt, jo? Z AMERIKY???

- - -

Takže tak :)
Moje sestry vypadaj skvěle, já teda tím pádem taky, tak asi tenhle závěr si z toho vemu.

pondělí 2. ledna 2017

kalendář 2017

Před třema rokama se prosinec přehoupl v leden a já najednou zůstala bez kalendáře, takovýho toho, co se pověsí na zeď, všichni ho mají na očích a každej z rodiny má svoji kolonku. Nechtělo se mi shánět nějakej za pětikilo, a ty, co stály přijatelnou cenu, se mi nelíbily, nebo mi neladily do kuchyně. Tak jsem si udělala svůj vlastní - nikde žádný kudrlinky, pěkný písmo, jednoduchá tabulka a 4 kolonky. Jedna společná rodinná, pak moje, manželova a poslední pro Dorotku. To vše jen černobíle vytisknout, takže za pár kaček.

Celej rok mi kalendář perfektně sloužil a protože jsem na něj měla spoustu nadšenejch ohlasů většiny návštěv, loni jsem si řekla, že když už se s tim dělám, tak si ho nenechám pro sebe. Konec řečí, tady ho máte úplně čerstvej ke stažení, a to rovnou ve třech provedeních. Jo a radši i s lednem 2018, abyste nemuseli čekat na tenhle příspěvek za rok :)


Já ho mám pověšenej v kuchyni na starým dřevěným ramínku na kalhoty, pod ním mám ještě hořčicově žlutou kartonovou desku z nějakýho předešlýho kalendáře, a vypadá to fakt dobře! Jsem zvědavá, co vymyslíte vy! Určitě se pak pochlubte, jak jste ho zdokonalili, už teď se těším.

Stahujte, tiskněte, vylepšete, vybarvěte, vystavte, pověste a hlavně - vyplňte! 

Stejný jako loni - černobílá klasika s fontem, co se jen tak neokouká.

A další jak přes kopírák, jen pastelově barevnej, kdyby hrozila depka.

A třetí, s rozevlátým tenkým fontem, kterej jsem už dlouho chtěla někde použít a konečně na něj došlo, v kombinaci s psacím strojem. Jako bonus má zvýrazněný víkendy. Ten si asi letos pověsím do kuchyně já.

Krásný nový rok! ♥

pátek 11. listopadu 2016

3

Pročítám si svoje starý články. Nad čím jsem přemýšlela, když jsem čekala Dorotku. Jak jsem si ji představovala, jak jsem uvažovala, jaká asi bude. Ale marně. Mateřství je nepředstavitelný. Jakože těžko se to předává někomu, kdo to nezažil. Člověk si sám sebe těžko představí v situacích, který ho jako rodiče čekaj. Vlastně ani ty situace nevymyslí, protože netuší, že něco takovýho vůbec může nastat. A může toho nastat fakt hodně.

Dneska jsem celý den vzpomínala na to, jak se narodila. Na to, jak svítilo cestou do porodnice slunce, a jaká byla mlha ty dny potom. Asi nemusím moc zdůrazňovat, že to děsně rychle uteklo. Tři roky. A dál to utíká. Někdy mám pocit, že mi dny proklouzávaj mezi prsty, že si je nestíhám užívat, a ani nevim, jestli to vlastně jde, a že se furt za něčím honím, pořád dokola, uvařit, uklidit, umýt, oblíknout, přemluvit, motivovat, vyprat, zaprat, přeprat, usušit, dosušit, poskládat, přeskládat. Nebudu toho někdy litovat? Že jsem nezpomalila, nevypouštěla častěji to nepodstatný, nenechala mobil celej den na poličce, nedívala se jen na děti, neuvařila oběd o hodinu pozdějc, protože lego bylo zrovna důležitější? Asi je to normální, tyhle všechny pocity, výčitky a příšerná únava, pocit uhnanosti za jídlem, co se hned sní a pořádkem, co dlouho nevydrží, a zároveň ten, že pořád dělám tak nějak málo, že bych měla víc, líp, častějc.

Někdy mi v tom všem uniká, jak mám úžasnou dceru. Jsou dny, kdy v člověku prostě zůstane taková pachuť nějaký zbytečný scény, konfliktu, chyby, bolesti. Soustředit se víc na to, v čem je šikovná, co se sama naučila, poslouchat, jaký vymejšlí pohádky a dialogy, sledovat, jak jí sluší sponky, jak se jí mění výraz, jak se snaží udělat nám radost, to bych fakt ráda. Protože ona je fakt skvělá. Chytrá a vtipná, tanečnice a gymnastka, zpěvačka a lidová vypravěčka, nadšená a hlučná.

Perfektně zvládla narození mladšího bráchy, a je skvělá starší ségra. Jak sama říká: on mě má rád, mami, viď? No jo, Toníku, neboj, já tě mám taky strašně ráda...

Tonda má radost, když ji může pozorovat, a ona si kolem něj jen tak přirozeně hraje, prokládaj to hlasitým smíchem, jsou rádi, že tu ten druhej je. Těším se, co spolu vymyslí, až z nich budou rovnocenný parťáci. To bude teprv veselo! :)

Dorotko, krásné narozeniny, i když už spíš (samozřejmě v naší posteli a kolmo).
Už když ti bylo pár týdnů, napsala jsem: jsi nejlepší, jsi naše.
Po třech letech maj tyhle slova úplně jinej rozměr. Ty jsi totiž fakt nejlepší, a naše mnohem víc, než jsem si dokázala představit.



 děkujeme za krásné fotky našemu dvornímu fotografovi:) 

sobota 22. října 2016

o únavě a těšení

Chtěla jsem něco napsat, když mu byl měsíc. Pak jsem to odložila na konec šestinedělí, takovej ten milník, to bude lepší. Takže, minulej tejden byly Tondovi tři měsíce.

Mám pocit, že to nejhorší máme za sebou. Takovej ten začátek, kterej si moc nedokážem představit dopředu, jak to zvládne to starší dítě, jaký bude to maličký, jak to zvládnem my dva. Nabrat síly, nějak se sladit, zvyknout si, naučit se navzájem, jak co řešit, a proč je lepší se domluvit, než na sebe křičet, zároveň u toho všeho si to všechno zkusit užít.

Ale i tak jsou horší dny, často po horších nocích, i když noci máme celkem přes kopírák, ale stejně si připadám jak mátoha a ten spánkovej deficit už nedoženu. Taková klasika, že jo. Docela dost lidí se mě ptá, co s tím dělám, jako s tím nočním vstáváním, s tou únavou. A já teda nevím, ale co se s tím asi tak dá dělat? Jsem prostě rozhodnutá to přežít, zas tak dlouhá část života to není. Neumím "učit" miminko spát celou noc, a vlastně ani nechci.

Některý dny jsou prostě jedinečný. Třeba takový, kdy se vypravujete s dětma k zubaři, nestíháte, a když konečně sednete do auta a po chvíli máte čas kouknout na hodiny, trochu se uklidníte, že to není tak hrozný a zřejmě to i stihnete. Pak vám dojde, že vaším směrem spravujou silnici, takže semafor a jednosměrnej provoz, no tak fajn, prostě to nestihnu, to se občas stane, že jo. Následuje myšlenka, že při řízení se má občas kouknout do zpětnýho zrcátka. Zrovna nepodáváte dozadu loupák ani pití, tak se teda kouknete. Vidíte v něm policejní auto se zapnutým majákem, docela dost barev jim tam bliká, to jsem takhle zblízka možná ještě neviděla, a nápis STOP, a říkáte si, to je divný, o co jim jako jde? Stříh... a zastavujete u krajnice, doprčic, co jsem udělala? Dobrý den, jasně, vůbec nespěchám... Dechovou zkoušku? Haha, no nestíhat se dvěma děckama k zubaři je tak trochu na panáka, však to znáte. To jsem si teda jen pomyslela, naštěstí, jinak by mi možná ty nuly na tom alkohol testru neuvěřili. Platím svoji první pokutu a ani nebrečím, skoro mě to překvapuje, po takovým množství stresu naakumulovaným v jedný hodině. Doma si věším bloček od policajta na nástěnku, ukládám Tondu k odpolednímu spánku a jdu se zachumlat k Dorotce a připravený kupičce knížek, co si tam pro nás připravila.

Někdy si mezi tou vší únavou, mezi tím vším zbytečným rozčilováním, sebeovládáním, vařením, neustálým uklízením, kojením, přebalováním, ... těžko uvědomuju, jak je to krásný, mít děti, bejt rodina, Jak jsem za to vděčná, jak mě to těší, a jak to strašně rychle utíká, ten čas s nima, kdy je můžu něco naučit, často muchlat, rozesmívat, kdy potřebujou vidět to nadšení v mejch očích z toho, co se zrovna naučili, co překonali, vyslovili, nakreslili. Fakt mě baví sledovat Dorotku, když dělá něco, co ji opravdu baví, jak se zlepšuje, roste, zraje, a pořád u toho přemejšlim i nad Toníkem, jakej bude on, jestli si spolu budou hrát a s čím, jestli ho nebude moc dirigovat, a jestli on ji za to nebude moc mlátit:-) Moc se na to těším.

pondělí 29. srpna 2016

Jak si přidělat práci

Vážení čtenáři, 

dnes vám přináším zbrusu novou rubriku, a to návod na práci navíc. Zjistila jsem, že recepty na takové situace přímo přetékám, a že by byla škoda nechávat si je jen pro sebe. Nejsem totiž jediná, co má spoustu času a v podstatě se většinu dne nudí. Tak hurá do toho! 

1. Upečte kuřecí řízky v troubě. Podle chuti je snězte. 
2. Ještě ten samý den večer nalijte prostředek na mytí nádobí na špinavý mastný plech, přidejte trochu vody a dejte zpět do trouby. 
3. Pomyslete si tu krásnou větu "Udělám to potom.", a troubu zavřete. (Ono to pak půjde líp umýt...)
4. Zapomeňte na špinavý mastný plech jako na smrt. Nepomyslete na něj alespoň týden. Po tuto dobu nic nepečte. 
5. Po již zmíněném týdnu pozvěte návštěvu na oběd. 
6. Přijměte od sestry švestky darem a usmyslete si, že pohostíte návštěvu švestkovým koláčem. 
7. Do kulaté formy o průměru 25 cm si připravte rozválené listové těsto. 
8. Vypeckujte švestky a rozprostřete je na těsto řeznou stranou nahoru.
9. Zapněte troubu na 200 stupňů horký vzduch. 
10. Otevřete troubu. (dramatická hudba)
11. Co nejprudším pohybem (spěchejte, protože dítě řve a dožaduje se kojení) z trouby vyndejte plech, o kterém se domníváte, že je čistý a prázdný. 
12. Chvíli nevěřícně zírejte na směs mastnoty, vody a jaru, která je z čista jasna všude kolem. Na dně trouby, na dveřích trouby, v jejích ohybech a na jejím těsnění, na vašich rukách, na podlaze, pod soklem kuchyňské linky a překvapivě také pod kuchyňskou linkou.
13. Mezi zuby proceďte dvě tři nadávky. (dobrovolné)
14. Pár vteřin uvažujte, jestli se hroutit. 
15. Nakojte dítě. 

Však to pak někdy uklidíte... 

úterý 19. července 2016

nikdy jsem nechtěla psát o porodu,

ale ono to asi jinak nepůjde.



Dneska jsem měla termín porodu. Je to zvláštní, vidět tohle datum na displeji mobilu, v kalendáři, vědět, že dneska je ten den, kterýho jsem se obávala, měla ho tak dlouho v hlavě.
Díky Bohu náš moudrý Toník věděl přesně, kdy bude nejlepší se narodit, a tak už se s ním můžem pět dní seznamovat a mazlit.

Než se nám narodila Dorotka, měla jsem k porodu úplně jiný přístup. Porodní plán jsem považovala za rozmar a podivný výmysl alternativních žen. Nad výrazem "porodní trauma" jsem kroutila hlavou a říkala si, že porod je prostě porod, musí se přežít, nemůže na něm bejt vlastně nic moc pěknýho, a pokud něco, tak jedině to miminko, pokud mi ho teda pak někdo dovolí třeba trochu pomuchlat.
Něco málo jsem četla, ale nijak speciálně jsem se nepřipravovala.
Pak se to rozjelo, dva dny po termínu, v noci, po výborným svařáku u ségry. První doba porodní skvělá, po rychlých pár hodinách příjem v porodnici a verdikt 8 cm, jdeme rovnou na sál.
Pak mi píchli vodu. A pak zase něco, a ještě támhleto, a ležte, dýchejte jinak, nepijte, a tak jak to vypadá? A tak tomu trochu pomůžem. Oxytocin. 3-2-1 teď tlačte! Ale takhle ne, jinak! Zatlačím vám na břicho, možná to bude bolet. Po 45 minutách mě vezou na akutní sekci. Po probuzení prázdný břicho a náruč a příšerná bolest. Když mi ji donesli, nehnutě jsme vedle sebe ležely a bylo to ... jiný, než jsem čekala.

Věděla jsem, že příště to bude jinak. Musí být. A jiná jsem byla najednou i já.


Při tomhle porodu jsme prožili velký požehnání. Byla jsem rozhodnutá porodit přirozeně, i když jsem měla velkej strach. A tak jsem se modlila. A možná vlastně ještě dost málo na to, jak moc jsem se bála. Modlila jsem se, ať mám sílu normálně porodit. Ať má službu citlivá porodní asistentka. Ať není hlídání Dorotky komplikovaný. Ať je to v noci a ať není vedro. Ať je to rychlý. Ať nemám strach. Ať se narodí dřív, aby se nemuselo řešit vyvolávání. Ať se narodí o tolik dřív, aby ho viděla Lucka, než odletí zase zpátky na rok domů.
Často jsem měla pocit, že je trapný modlit se takhle konkrétně za takový detaily. Ale nebylo. Bohu tyhle detaily totiž nebyly jedno. Byly součástí jeho plánu, kterej se ukázal ještě lepší, než ten můj porodní.


Porodila jsem rychle, bez problémů, s úžasnou porodní asistentkou a s neuvěřitelnou podporou svýho manžela. Ještě pořád nad tím žasnu a chce se mi smát, jak perfektně to všechno vyšlo.


Nebojte se porodu. Dneska je všude slyšet jen strašení, rizika, názvy děsivých porodnických zákroků, přepočítávání pravděpodobností, měření, sledování, testování, nic moc pozitivního. Věřte mi ale, není silnějšího a úžasnějšího zážitku v životě. Nenechte si ho vzít. Zajímejte se, připravujte se, těšte se a nebojte se. Vaše tělo je stvořený, aby samo a bez potíží porodilo dítě. A když se pak kouknete svýmu muži do očí, který jsou plný slz, obdivu a hluboký lásky, všechno se změní. Držíte v náručí svoje dítě a víte, že ta bolest stála za to.



Za nádherný fotky děkujeme Míše ♥ 

pondělí 9. května 2016

jarní kytky v kafi

Květinová dílna vol. 2 - první díl byl na podzim. Kytky, barvy i účastnice se víc nebo míň vyměnily, ale jako jistota a záruka kvality zůstaly pořadatelky Pavla s Klárou, nebo taky Mimochodem a Jiný kafe. Měla jsem opět možnost jim tohle příjemný odpoledne provoněný kávou a jarem nafotit. Díky, holky!




v







pátek 4. března 2016

asi bych měla víc fotit,

ale když ona chvíli neposedí! Dneska udělala výjimku, a já jsem byla stějně výjimečně pohotová...